Hle, na tvou budoucnost, já zdvihám číši tu -

mok české révy rudé -:

nechť léta kácejí se věčná ve propasť,

„vždy zdráv buď, Sokole, a zdráva bude vlasť

a národ šťasten bude!“

(závěr proslovu Karla Scheinpfluga při slavnostním otevření slánské sokolovny)

Dne 15. srpna uplynulo 115 let od velkého okamžiku v historii slánského Sokola - slavnostního otevření nově vybudované sokolovny.

Po dlouholetých přípravách, po řadě překážek a po spoustě nijak optimistických názorů ze strany tehdejší slánské veřejnosti, byl v pondělí 28. září 1896 slavnostně položen základní kámen budoucího tělocvičného stánku. Za dnes neuvěřitelných deset měsíců a sedmnáct dní byla stavba dokončena a slavnostně otevřena.

Soudobá zpráva nám slavnost popisuje následovně:Slanská sokolovna 1908

V neděli dne 15. srpna 1897 slavilo královské Slaný velký sokolský svátek. Čilá jednota sokolská za přispění všech uvědomělých občanů Slaného a okolí, dobudovala sobě vlastní svoji tělocvičnu.

Dokonáno dílo zbudované vlastní silou, obětavostí českého lidu. Ale tím neukončena již činnosť Sokola, naopak nyní teprve volná jest dráha jeho, nyní s novým vzmachem ve vlastní budově pustí se v další závod.

Tělocvična naše stane se svatyní sokolské myšlénky odkazu Tyršova a Fügnerova. Ona vychovávati bude tělesně a duchem mravně dorost náš, ona stane se národní studánkou naší, z níž čerpati budeme v boji posily, jarosti a svěžesti! Ona učiti nás bude národním a občanským ctnostem a podřizovati zájem jednotlivce zájmu celku – národu.

V tomto smyslu provoláváme další činnosti Sokola slanského k nové metě, k novým úkolům srdečné Na zdar!

V neděli ráno počaly proudy obecenstva z venkova oživovati Slaný a každý vlak přivezl statné šiky Sokolstva.

Odpoledne, o 2. hodině uspořádán průvod k tělocvičně, kdež bylo zřízené řečniště.

Po zapění chorálu spolkem Daliborem ujal se slova spisovatel pan Václav Štech. Zmínil se o pozoruhodném rozvoji města Slaného, které ještě před třiceti lety živořilo v tichu, na středověk upomínajícím.

„Všechno to stvořilo Slaný, které v době pobělohorské ztratilo konfiskací milionové jmění, to vše zbudovalo pouhýma rukama prostých živnostníků, chudých měšťanů, za pomoci venkova, který těžce tu zápasí o svojin žeň. Zvláště, kdo z jakési vzdálenosti s láskou sleduje žilobití této obce, nemůže než vzdáti čest tomuto snažení a této práci.  A jakému kouzlu děkuje za tento svůj stále rostoucí rozkvět? Je to snad bohatství nějakého rodu, který podpírá ušlechtilé ideje, či přízeň osob vysokých, která podává ruku k uskutečnění všech těchto plánů? Nikoliv - pouhé nadšení - čistá tužba pokroku a nehasnoucí láska k rodné půdě tvoří zde brzy národohospodářské, brzy vychovávací, brzy vzdělávací tvrze, jichž význam sahá daleko za obvod městských zdí.

I Sokol, jehož prapor na počátku sedmdesátých let zvedli zde horliví přátelé organizace, jedině nadšení má co děkovati, že po nepřekonatelných překážkách, tuhých zápasech a úmorných bojích, stojí dnes u prahu této budovy krásné, jejíž průčelí vítá nás dnes významným heslem: „Sokole, buď zdráv - a zdráva bude vlasť!“

Také tato budova, která zvedá své témě nad námi v rouchu praporů, je dílem vlastenčení šedesátých let a sedmdesátých let. Každé zrnko písku musilo se vyloviti z moře lhostejnosti, každá cihla je stopou rostoucího pochopení vážných hesel zakladatelů Sokolstva.

Nuž, nechť otevrou se její brány! První, kdo přítomností svou posvětí tuto budovu - jsou duše mrtvých přátel sokolské idey, kteří klesli dříve, než mohla se zjeviti jejich zrakům skutečná budova. Cítíte van jejich křídel, kterak účastní se naší radosti a táhnou první do této budovy, v níž Sokol slanský pyšně si zavolá: „Můj dům - můj hrad!“ Těmto zesnulým zákopníkům platí můj první pozdrav.“

A již po nich uvažte se v nové budově ve svůj majetek – vy Sokolíci. S čistou myslí s ohněm a láskou k tomu, co láska stvořila, kráčejte do těchto síní. Plni úcty k sobě samým, k ideálům Sokolstva, nezapomeňte ani vteřinou, že zárukou všeho zdaru v této budově je kázeň, shovívavost k náhledům jiných a spravedlivé posuzování práce.

Ale i vás čeká úkol, přátelé, kteří nejste spjati páskou sokolské organizace. Vy máte podepříti budovu tuto svoji podporou – svojí účinnou přízní. Stojí na pevných základech, ale bude nerozbornou tvrzí, budete-li na ni poukazovati jako na školu příštích generací, jako na ohnisko, ve kterém zdárná myšlénka vždy nalezne vroucí přijetí.

„Neopouštějte tento hrad svého Sokolstva, pomněte, že v dobách, kdy jedovatá nenávist zatíná do českého těla ostré hroty své vášně, třeba jest Čechům, aby přitulili se k sobě a objali se tím vroucněji, čím se prudčeji vzteká dravý nepřítel!

Nezapomeňte, že venkov je nejmocnější oporou českého života. Zlatá naše Praha je výslednicí toho, čím je silný venkov. Praha je ohniskem, ale žár udržuje celá vlasť.Sokolovna Slaný

V archivu slanském nalézá se památná kniha, která zajímavým způsobem hovoří k nám. Když po bělohorských ranách pyšné a bohaté Slaný pokořeno bylo železným žezlem a dáno v poddanství neúprosného souseda, tu vydechl městský písař všechen svůj trud a nářek na blány zmíněné pamětní knihy. Že byly palčivé ty jeho do nebe volající řádky, dokazuje jasně okolnost, že jsou všecky skoro listy toho výkřiku – vyřezány! Ale zbylo tam přece několik slov a závěrek jich zní: „Ach – z kostí našich nechť nám vzejde mstitel!“

Mstitel je tu. Mstíme se prací, snahou, přičiňováním. Silou svých hlav a rukou stavíme českého občana na půdu samostatnosti a nepoddajnosti. Tam, kde v 17. věku musil pyšný měšťan skloniti šíji až k zemi, stojíme v plném užívání občanských svobod, vyrovnávajíce a napravujíce tak, co zavinily katastrofy dávno minulé.

Městský kronikář Daniel Vepřek vypravuje, že v třicetileté vojně švédský soldát ranou ze své pušky po holubu zapálil chatrč, která zde v poblíží nové tělocvičny stála. Dravý živel se rozkatil tak, že celé město lehlo v několika hodinách popelem... Kéž z tohoto místa šlehá plápol do celého města! Kéž z nové tělocvičny jiskří to do Slaného, kéž z budovy této jde záře do srdcí jeho obyvatel. Pak budeme silni, jak chceme, pak budeme slavní, jak jsme bývali a šťastní tak, jak je třeba pro spásu věrných synů celého národa!“ (kráceno a upraveno)

Jednotlivé části projevu byly hlasitě kvitovány skandováním a potleskem shromážděných. Po posledních slovech řečníka přišlo na zapisování do pamětní knihy, při kterém byl postrádán zápis oficiálních zástupců města. Potom následoval pochod na cvičiště.

V čele průvodu byly neseny prapory a vyhrávala hudba slánské sokolské jednoty. Za nimi kráčely zástupci celkem 37 bratrských sokolských jednot ze severních Čech, středních Čech a z Prahy, všichni s prapory. Za nimi šly slánské dívky následované zástupci okresu a městských korporací a spolků. O 4. hodině provedeno na vkusně upraveném cvičišti zdařilé veřejné cvičení za účastenství 132 borců. Po cvičení nastala na cvičišti nenucená přátelská zábava, při níž koncertovala kapela slanského Sokola.

Večer bylo v divadle Občanské záložny uspořádáno představení, ve kterém byla sehrána Bozděchova veselohra Z doby kotillonů, zdařile nastudovaná ředitelem slánských ochotníků panem KarlemV.Sedláčkem. Před zahájením představení recitoval pan Karel Manšingr v pravdě sokolský proslov, přebásněný Karlem Scheinpflugem a doprovázený živým obrazem.

Po představení byla slavnost ukončena přátelským večerem ve dvoraně hotelu „u bílého beránka“.

Tolik dobové zprávy připomínající velkou „slavnosť“ otevření slánské sokolovny.

Protože řada vnitřních prací nebyla v době otevření sokolovny ještě dokončena, bylo používání budovy povoleno městskou radou až od 15. října 1897 a vlastní cvičení bylo v sokolovně zahájeno 6. listopadu téhož roku.

Libor Dobner